Skutečný Jan z Pomuka

Jan z Pomuka se narodil ve 40. letech 14. století v Pomuku v jihozápadních Čechách. V té době se jednalo o trhovou ves, která náležela nedalekému cisterciáckému opatství Panny Marie. V době Janova narození se pro klášter i vesnici současně užívaly názvy Pomuk i Nepomuk, až po husitských válkách, pro klášter devastujících, se ustálil název Nepomuk. Z toho důvodu se od té doby setkáváme s Janem Nepomuckým, a to i přesto, že on sám se tituloval Johánkem z Pomuka. Otcem Jana Nepomuckého byl nepomucký rychtář Velflín. Jeho jméno, zdrobnělina německého Wolfganga, napovídá, že by se mohlo jednat o potomka německých kolonistů z 13. století. Janova matka je bohužel zahalena rouškou tajemství, její jméno, původ i vše ostatní není známé.

V pramenech se poprvé setkáváme s Janem z Pomuka v roce 1369, kdy byl doložen jako veřejný notář v Praze, kterým ho jmenoval druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Působil v úřadě generálních vikářů se sídlem v pražském arcibiskupském paláci. Roku 1380 nahradil na arcibiskupském stolci svého zemřelého strýce Jana Očka z Vlašimi Jan z Jenštejna, který ustanovil Johánka z Pomuka svým sekretářem a též oltářníkem v katedrále sv. Víta. Funkce oltářníka byla prvním důležitým krokem v Janově církevní kariéře. Úspěšný rok 1380 v životě Jana z Pomuka podtrhl fakt, že se stal farářem u sv. Havla na Starém Městě pražském, nesmírně lukrativní farnosti.

V roce 1381 se Jan rozhodl přerušit církevní kariéru v Čechách a doplnit si právnické vzdělání na prestižní universitě v Padově, městě, jehož patronem je sv. Antonín Paduánský. Tohoto františkánského světce pojí s Johánkem z Pomuka nález jejich neporušených „jazyků“. Na univerzitě byl Jan z Pomuka dokonce jmenován rektorem pro záalpské studenty, což ukazuje na jeho organizační schopnosti, evidentně vybočoval z davu. Roku 1387 se mohl Jan Nepomucký spokojeně vrátit z Padovy domů s titulem doktora církevního práva.

Vysoce prestižní padovský doktorát platil za vynikající předpoklad pro Janovu další církevní kariéru. Roku 1387 se tak stal kanovníkem kapituly u sv. Jiljí, v roce 1389 kanovníkem vyšehradské kapituly a v roce 1390 vyměnil své farářství u sv. Havla za úřad arcijáhna žateckého, který byl neméně výnosným beneficiem. Především se ale stal generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, jeho pravou rukou ve správních záležitostech.

Mezi charismatickým arcibiskupem Janem z Jenštejna, mužem jemných mravů a lyrické duše, a králem Václavem IV., respektive jeho obhroublými milci, docházelo od začátku k sérii schválností z obou dvou stran. Tento boj silných a výrazných osobností, zjednodušeně mezi mocí světskou a duchovní, vyvrcholil roku 1393. Dvořané krále Václava v čele s podkomořím Zikmundem Hulerem vymysleli plán, jak oslabit arcibiskupovu moc. Plán se týkal založení biskupství v západních Čechách, jehož hospodářskou základnou se měly stát statky kladrubských benediktinů. Čekalo se jen na skon těžce nemocného opata Racka. Ten někdy začátkem března 1393 skutečně zemřel, ale arcibiskup pohotově zareagoval potvrzením volby jeho nástupce, mnicha Olena. Toto potvrzení již 10. března fakticky provedl generální vikář Johánek z Pomuka. Václav IV. byl rozzuřen na nejvyšší míru a prý v návalu vzteku prohlásil, že nechá utopit arcibiskupa i s jeho úředníky.

Situace se měla uklidnit a snad i vyjasnit 20. března 1393, na schůzce Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna v komendě rytířského řádu johanitů na dnešním Velkopřevorském náměstí v Praze. I když se setkání uskutečnilo již v ranních hodinách, král se údajně nacházel v podnapilém stavu. Olej do ohně přilila obligátní absence diplomacie v podání Jana z Jenštejna a vše tak skončilo obrovskou hádkou. Ta vedla v králův rozkaz zadržet arcibiskupa a čtveřici jeho spolupracovníků. Jenštejn dodnes nevysvětlitelným způsobem dokázal zmizet, tím naštvání krále ještě vygradovalo, což přitížilo čtveřici zajatců. Kromě generálního vikáře Jana z Pomuka se jednalo o oficiála Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a rytíře Něpra z Roupova, který byl arcibiskupovým hofmistrem.

Až na mučidla v tzv. Staré rychtě (dům na rohu ulic Rytířské a Na můstku) se nakonec dostali Puchník s Pomukem. Jejich „prohřeškem“ proti králi nebylo jen potvrzení nového kladrubského opata, ale i půhon (předvolání před arcibiskupský soud) na panovníkova oblíbence Zikmunda Hulera, který sepsali právě Puchník s Pomukem. Král se z nich za pomoci bolestivé tortury, na které se údajně sám podílel, kromě bližších informací k těmto záležitostem, snažil dostat zprávy o dalších arcibiskupových plánech proti své osobě. Johánkovi s Mikulášem byli vykloubeny obě paže v ramenních kloubech pomocí tzv. štosování, pochodněmi byli páleni do boků a slabin, Pomuk měl navíc nasazeny palečnice. Když král usoudil, že z nich žádné informace nedostane, nechal trýznění zastavit.

Puchník, Pomuk i mučení ušetřený Knobloch měli složit v přítomnosti notáře přísahu, že nikdy nebudou hovořit o tom, co museli z vůle krále vytrpět. Tuto přísahu však již nemohl vykonat Jan z Pomuka. Když byl sundán z mučidel nacházel se v bezvědomí a za chvíli vydechl naposled. Příčinou byla zřejmě proražená lebeční stěna a následné krvácení do mozku, zřejmě následky kopanců do hlavy. Královi vojáci odvlekli Janovu mrtvolu na Karlův most, odkud ji shodili do studené Vltavy. Psal se 20. březen 1393, devět hodin večer.