Jan Nepomucký jako legenda

S historickou postavou doktora Johánka z Pomuka, generálního vikáře pražského arcibiskupa, je spjato tolik mýtů a legend, jako s málokterým světcem katolické církve. Prvním, kdo vnesl zmatek do mozaiky Janova života, byl rakouský kronikář, vzdělanec a diplomat Thomas Ebendorfer z Haselbachu (1388-1464). Ten ve svém díle Kronika římských králů jako první přichází z teorií, že za usmrcením Johánka z Pomuka stálo hájení zpovědního tajemství. Jan údajně nehodlal prozradit králi Václavu IV. obsah svátosti smíření královny Žofie, jejímž měl být údajně zpovědníkem. Rozlícený král nechal za tuto opovážlivost Pomuka utopit. Historik Wáclav Wladivoj Tomek (1818-1895) sepsal seznam všech známých členů královského dvora Václava IV. a jeho choti, královny Žofie. Johánek z Pomuka se však ve výčtu desítek písařů, kuchařů a samozřejmě duchovních, neobjevuje. V žalobě arcibiskupa Jana z Jenštejna na Václava IV., kterou sepsal papeži již v létě 1393, není také ani zmínka o tom, že by snad měl být jeho generální vikář mučen z důvodu hájení zpovědního tajemství. Bylo by velmi zvláštní a nelogické, kdyby takovou zásadní skutečnost arcibiskup papeži zamlčel.

V českém prostředí poprvé představil příběh o utopení Jana z Pomuka kvůli nevyzrazení zpovědního tajemství Pavel Žídek (1413-1471) ve své knize Spravovna. Kniha, dokončená roku 1471, dehonestuje krále Václava IV. mimo jiné i historkami, jak král jako dítě „při křtu zescal křtitelnici a při korunovaci zesral oltář sv. Mauricii na Hradě.“

Nepravý důvod Janovy smrti byl „stvrzen“ nápisem, kterým nechal kolem roku 1540 opatřit mříž, postavenou kolem Janova hrobu v katedrále sv. Víta v Praze, děkan svatovítské kapituly Václav z Volfenburka. Tento česko-latinský text obsahoval navíc další mylné informace, které se staly součástí svatojánského kultu. První se týkala roku jeho úmrtí, který byl změněn na rok 1383. Druhá tvrdila, že doktor Johánek z Pomuka byl svatovítským kanovníkem.

Na základě těchto pramenů vytvořil lehce kontroverzní, nicméně excelentní vypravěč českých dějin, Václav Hájek z Libočan, ve svém opusu Kronika česká z roku 1541, dva kněze, utopené za vlády Václava IV.- Jana Nepomuckého, zavražděného za hájení zpovědního tajemství královny v roce 1383 a doktora Johánka z Pomuka za potvrzení volby kladrubského opata v roce 1393.

Nezaměnitelný a snad nejznámější svatojánský atribut, pět hvězd nad Nepomukovou hlavou, zřejmě vznikl na základě anonymně vydané knihy (autorem byl pravděpodobně jezuita Jiří Ferus) Fama posthuma Ioannis Nepomuceni (Posmrtná pověst Jana Nepomuckého) z roku 1641. Veršované dílko vypráví o pětici zářících hvězd doprovázejících umučené tělo Johánka z Pomuka, jenž je unášeno Vltavou. O magických světlech, které se objevily nad hladinou Vltavy po Janově skonu, se zmiňuje dokonce již v roce 1402 roudnický augustián Petr Klarifikátor v oslavném životopise arcibiskupa Jana z Jenštejna. Legendárních pět hvězd se začalo objevovat jako nepomucenský atribut kolem poloviny 17. století.

K vytvoření dalších mýtů kolem osoby Jana Nepomuckého přispěli svatovítský kanovník Jan Ignác Dlouhoveský (1638-1701) a především jeden z nejvýraznějších představitelů českého baroka, jezuita Bohuslav Balbín (1621-1688). Dlouhoveský ve svém latinském životopisu poprvé uvádí 16. květen jako den Nepomukova úmrtí. Od té doby tak svátek sv. Jana Nepomuckého připadá na tento den a nikoli na 20. březen, kdy byl Jan umučen a vhozen do Vltavy. Toto datum totiž od svého přítele převzal Balbín do své knihy Život blahoslaveného Jana Nepomuckého. Ta byla roku 1680 vydána v prestižní edici Acta sanctorum a stala se součástí kanonizační buly z roku 1729. Tudíž celý katolický svět slaví svátek sv. Jana Nepomuckého 16. května. Mimochodem, až v roce 1925 Československá vláda zrušila zemský svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu.

Balbínova svatojánská legenda mluví o tom, že Johánek z Pomuka působil v Týnském chrámu v Praze, kde proslul jako věhlasný kazatel, prý výmluvnější než Jan Milíč z Kroměříže a Konrád Waldhauser. Zde si ho měli vyhlédnou svatovítští kanovníci. Dále se zde lze dozvědět o Nepomukově skromnosti, když odmítl prestižní církevní úřady, které mu nabízel král Václav IV. Přijal údajně pouze funkci almužníka u královského dvora, aby mohl konat dobročinné skutky. U Balbína se také poprvé objevuje zmínka o pouti Jana Nepomuckého ke staroboleslavskému Palladiu (kovový reliéf Panny Marie s dítětem Ježíšem), kterou údajně vykonal v předvečer své smrti. Motivy Nepomuka-almužníka a pouti k Palladiu země české jsou posléze hojně zpracovány ve výtvarném umění.

Bohuslav Balbín tedy dovedl mýty kolem osoby sv. Jana Nepomuckého k dokonalosti. Od druhé poloviny 18. století přichází období jejich vyvracení, k čemuž výrazně přispěl text Jenštejnovy žaloby, který se dostal roku 1752 z Vatikánu do Prahy. I na jejím základě osvícenský historik a průkopník kritické metody v dějepisectví, Gelasius Dobner (1719-1790), přišel v roce 1784 s hypotézou, že existoval pouze jeden Jan z Pomuka, arcibiskupský generální vikář. Ten zemřel roku 1393 na základě hájení zpovědního tajemství. Proti Dobnerovi v ostré polemice vystoupil další velký muž své doby, Josef Dobrovský (1753-1829), který rezolutně vyloučil svátost smíření jako důvod mučednické smrti generálního vikáře.

Situace nabrala absurdních rozměrů ve chvíli, kdy roku 1849 literát Ferdinand Břetislav Mikovec přišel s teorií, že Jan Nepomucký byl katolickou církví uměle vytvořeným světcem. Důvodem mělo být vytlačení vzpomínky na Jana Husa z paměti obyvatel českých zemí. Rehabilitaci sv. Jana Nepomuckého a vůbec celého českého baroka si vzal na starost jeden z největších českých historiků, Josef Pekař (1870-1937). Věcnými argumenty ho obhájil ve svých Třech kapitolách z boje o sv. Jana Nepomuckého, knižně vydaných roku 1921. Pekařův čin je o to odvážnější, že Jana Nepomuckého hájil v období, kdy byly po stovkách demolovány svatojánské sochy. Tento vandalismus byl označován za ničení symbolu „habsburského útlaku“, údajné doby „Temna“.